Aerobní versus Anaerobní rozložitelnost - co to vlastně je?

Používáme produkty, které obsahují aktivní látky (surfaktanty), ale co jejich používání znamená pro životní prostředí? O tom rozhoduje rozložitelnost (biodegradabilita) složek produktu.

Anaerobic degradability_male

Biodegradace znamená rozklad pomocí bakterií, hub nebo jiných mikroorganismů na základní složky - oxid uhličitý, minerální látky a vodu a mikroorganismus tak pro sebe získá energii pro život. Může probíhat aerobně (s kyslíkem), na povrchu, ve vodách nebo anaerobně (bez kyslíku), ve spodních vrstvách půdy.

Je zajímavé, že i mikroorganismy samotné vylučují tzv. biosurfaktanty, které urychlují tento proces mineralizace látek. Jde o mikrobiologickou přeměnu organických látek odpadů na stabilní humusové látky, tedy o analogické procesy, jako při přeměně organické hmoty v půdním prostředí.

Často je pojem rozložitelnost ztotožňován s kompostováním, ale zatímco biodegradabilní (rozložitelný) znamená, že může být materiál zkonzumován bakteriemi, kompostovatelný vyžaduje určité specifické podmínky kompostování.

Jak závisí rozložitelnost na tom, co je v produktu obsažené?

Nyní se dostáváme k tomu nejzásadnějšímu. O tom jak rychle, a zda vůbec se nám již využitý produkt rozloží, závisí na tom, jaké aktivní látky obsahuje.

Naše produkty jsou založené na surfaktantech, které jsou snadno odbouratelné. Mikroorganismy prostě ví jak na ně, nejsou pro ně úplně neznámé, patří k nim např. alkylpolyglukosidy (tedy modifikované cukry), xanthanová guma (která se využívá i v potravinářských produktech) a další látky, které pochází z přírodních olejů. Tyto látky se z přírodní suroviny získávají, a po rozkladu na základní složky opět do přírody vrací. Dále pak jsou v produktech obsažené minerální látky jako citráty, soda apod.

Striktně se vyhýbáme těm surovinám, o nichž je známo, že se rozkládají pomalu (např. větvené alkylbenzensulfonáty), tedy čistě syntetickým umělým látkám, jejichž struktura je bakteriím cizí a složitě je odbourávají.

Existuje i zákonné minimum dané legislativou pro detergentní prostředky, což je sice nezbytná, ale velmi nízká laťka, my jdeme mnohem dál.

Naším cílem je, aby docházelo k snadnému odbourání nejen na povrchu, ve vodách (na čističkách), což je splněno bez výhrady, ale i v půdách, kde ve větších hloubkách dochází právě k rozkladu anaerobnímu. To má souvislost s ovlivněním spodních vod. Suroviny proto pečlivě vybíráme podle tzv. DID-listu Ecolabel, kde je pro konkrétní látky uvedeno, zda je odbouratelná aerobně nebo rovněž anaerobně.

Jak se testuje rozložitelnost?

 

Testy nám odpovídají na otázku, za jak dlouho se produkt rozloží. Může se jednat řádově o dny, týdny…Zjistíme to tak, že měříme plyny, které mikroorganismy uvolní. Vzorek se uzavře do nádoby s (aerobními) mikroorganismy a půdou a zavzdušní, přičemž se měří vzniklý oxid uhličitý (CO2) který je projevem biodegradace. Můžeme použít i anaerobní mikroorganismy, pak se měří množství vzniklého methanu.

Důležité je, z jakého procenta a za jaký čas se produkt rozloží. U každé látky se dá stanovit doba a z kolika procent se rozloží a je to dané její strukturou (například rovné, přímé struktury se rozkládají snáze, než větvené). Testuje se celý produkt, a co tedy ty zbylé látky, co se v produktu za tu dobu nerozloží, že ano? Nesmí se jednat o látky špatně rozložitelné. Vybíráme tak, aby se rozložilo nakonec úplně vše.

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.